Jistě i tyto okolnosti jsou příčinou toho, že Plzeň byla vždy městem samostatným a hrdým, městem na svou dobu vždy moderním, městem, jehož vztahy s jinými městy a zeměmi vždy překračovaly rámec vztahů jinak běžných. Odraz těch dob s sebou město Plzeň nese i ve své současnosti. A nabízí bezpočet důvodů, pro které minout je bez povšimnutí by byla škoda. Ostatně, na svých cestách je málokdy dříve minuli i králové a císaři...

První písemné zmínky o místě jménem Plzeň se ve starých kronikách týkají historických událostí v 10. století. Není jím však ještě město, ale hrad Plzeň. Chránil tehdy území při západní hranici českých zemí, byl správním centrem knížat a později králů a dnes bychom jej už jen marně hledali. Jen malá románská rotunda nad nedalekým Starým Plzencem připomíná místo, kde stával.

Rozvoj řemesel a obchodu koncem 13. století si stále častěji vyžadoval nová správní centra, kterými se stávala královská města. V té době, okolo roku 1295, založil český král Václav II. nové královské město. Bylo to poblíž soutoku řek Radbuzy, Mže, Úhlavy a Úslavy, na křižovatce tří středověkých obchodních cest - Norimberské, Řezenské a Saské -, v rozsáhlé nížině obklopené nevysokými kopci, právě na místě nepříliš vzdáleném od zmíněného hradu. Město se mělo stát nejen správním, hospodářským a obchodním centrem královského území při západní hranici, ale také spolehlivou pevností. Město bylo nazváno Nová Plzeň.

Na pískovcovém podkladu mezi soutokem Mže a Radbuzy vyměřili parcely pro 290-300 domů, s velkou plochou náměstí ve středu města. Jeho pozdější rychlý růst dokládají výsledky archeologického průzkumu v základech domů a množství zachovaných předmětů ze středověkých domácností i stavebních prvků. Od počátku bylo město obehnáno dvojitými hradbami s vodním příkopem, který vznikl spojením obou řek. Přírodní ochranou okolí byla řečiště všech čtyř řek i jejich slepá ramena.